Zamilovanost

„Naše sny před manželstvím jsou plné představ o dokonalém štěstí… je těžké uvěřit něčemu jinému, když jste zamilovaní.“

Někteří z odborníků, mezi nimi např. psychiatr M. Scott Peck a psycholožka Dorothy Tennovová, došli k závěru, že zamilovanost by vůbec neměla být spojována s láskou. Dr. Tennovová se domnívá, že rozdíl mezi zamilovaností a skutečnou láskou je asi jako rozdíl mez dětskou říkankou a básní. Dr. Peck zastává názor, že zamilovanost není možné považovat za skutečnou lásku ze třech důvodů:

Za prvé, zamilovanost není aktem vůle nebo vědomého rozhodnutí. Nezáleží na tom, jak moc se toužíme zamilovat. Sami ze své vůle to nemůžeme zařídit. Na druhou stranu po zamilovanosti nemusíme vůbec toužit, a přesto nám může přerůst přes hlavu. Velice často se zamilujeme, přestože se nám to vůbec nehodí a do lidí, o kterých by nás to ani nenapadlo.

Za druhé, zamilovanost není láskou, protože nestojí žádné úsilí. Cokoliv děláme pro toho , koho opravdu milujeme, nás bude stát alespoň něco úsilí. Nekonečné telefonní hovory, spousty dalších peněz, které utratíme jen proto, abychom se mohli přijet navštívit, dárky, které si dáváme, projekty v práci, které na nás čekají, to všechno se rázem změní v nic. Stejně instinktivně jako si zjara ptáci staví hnízda, stejně tak nás náš přirozený instinkt zamilovanosti nutí dělat neskutečné věci.

Za třetí, tomu, kdo je zamilovaný, nezáleží na dalším osobním růstu jeho protějšku. Jestliže, když jsme zamilovaní, vůbec o něco stojíme, je to spíše podvědomá snaha dát sbohem naší osamělosti a pojistit si to sbohem manželství. V zamilovanosti se nestaráme o další rozvoj naší osobnosti nebo o rozvoj osobnosti našeho partnera. Zamilovanost je spíše spojena s pocitem, že jsme to dotáhli do cíle, máme pocit, že už na sobě nemusíme pracovat. Dostali jsme se na vrchol lidského štěstí a toužíme tam zůstat. Ovšemže naše milovaná na sobě nemusí pracovat, vždyť je dokonalá. A věříme, že dokonalou také zůstane.

Jestliže zamilovanost není skutečnou láskou, čím tedy je? Dr. Peck došel k závěru, že jde o „geneticky určenou instinktivní část našeho namlouvání. Jinými slovy, dočasné zhroucení hranic našeho ega, které je způsobeno zamilovaností, je stereotypní odpovědí lidské bytosti na vytvoření harmonického poměru mezi vnitřní sexuální touhou a vnějším sexuálním stimulem, který přispívá ke zvýšení pravděpodobnosti sexuálního párování a vytvoření pevnějšího pouta pro zajištění zachování druhů.“

Ať už s výše uvedeným závěrem souhlasíme či nikoliv, ti z nás, kteří zamilovaností prošli, se pravděpodobně shodnou na tom, že je to jako vystřelení raketou na oběžnou dráhu emocí, zkušenost sotva s něčím srovnatelná. Máme sklony vyhýbat se uvážlivému, logickému přístupu a často se přistihneme říkat a dělat věci, které bychom nikdy nedělali, být ve střízlivějším stavu. Ve skutečnosti je to často tak, že když nás tato emocionální posedlost přejde, často nechápeme, proč jsme to dělali. Jakmile vlny emocí opadnou a my se vrátíme do reálného světa, kde jsou naše rozdíly zřetelné, kolik z nás si položí otázku, „Proč jsme se vlastně brali? Neshodneme se vůbec v ničem“. A přesto jsme se na vrcholu naší zamilovanosti domnívali, že se shodneme ve všem. Přinejmenším ve všem podstatném.

„Rozumová, odhodlaná láska… přesně to je láska,ke které nás myslitelé vždy vybízeli.“

Znamená to snad, že poté, co jsme se nechali podvést iluzí zamilovanosti a následně dobrovolně uzavřeli manželství, máme na výběr pouze ze dvou scénářů? Scénář první: jsme odsouzeni k životu plnému zoufalství s naším partnerem, nebo scénář druhý: rychle tuhle loď opustit a zkusit to jinde?

Naše generace obvykle preferovala druhou z možností, zatímco generace předchozí volila často tu první. Ještě než s určitostí prohlásíme, že už známe tu lepší z obou variant, měli bychom se možná podívat na některé údaje. V současné době končí v USA rozvodem 40 procent napoprvé uzavřených manželství. U napodruhé uzavřených sňatků je to 60 procent, u napotřetí uzavíraných manželství dokonce 70 procent. Evidentně tedy představa šťastnějšího manželství, uzavřeného na druhý nebo třetí pokus, nebude příliš reálná.

Zdá se, že výzkum v této oblasti ukazuje, že existuje ještě třetí a lepší alternativa: můžeme začít zamilovanost považovat za to, čím opravdu je – totiž za dočasné emocionální vzplanutí – a potom se s partnerem pustit do budování skutečné lásky. Skutečná láska je také emocionální záležitost, není to však posedlost. Taková láska spojuje rozum s citem. Zahrnuje také vůli, vyžaduje disciplinovanost a je si vědoma nutnosti dalšího rozvoje osobností. Naší nejdůležitější emocionální potřebou není být zamilován, nýbrž být opravdově milován, poznat lásku, která vyrůstá z volby a vědomého rozhodnutí a nikoliv z instinktu. Potřebuji, aby mě miloval někdo, kdo se rozhodl, že mě chce milovat, někdo, kdo na mně vidí něco hodno lásky.

Z knihy Pět jazyků lásky. Tento článek vznikl pro rozšíření povědomí o knize. 

“Proč jsou vztahy tak složité a co s tím?”
Přečti si povídku: Náhoda nebo osud?

Poutavý příběh, na který prostě nezapomeneš.